1.listopadu 06
1. 11. 2006
tak je prvního, první den v měsíci... a už ve dvě ráno jsem zklamal prvního člověka a vím že není poslední, příjdou další a další...celý život se ve mě lidé zklamavají ale já za to nemohu, já prostě takový jsem, nechci někomu dávat naději když sám vím že ta naděje tam není, promin je mi to líto ale opravdu je to tak jak jsem řekl a myslím že se na to nic nezmění....
Dopoledne jsem se vzbudil už v půl 9, měl jsem nějakou noční můru ostatně jako každou noc tak mě to ani moc nepřekvapilo ale po chvíli jsem zase usnul....
O půl 11 se za mnou stavil kamarád z Brna tak jsme chvilku seděli a kecali u nás a potom jsme se přesunuli do Žďáru do pizzerie...bylo mi fajn a myslel jsem si že to bude pěkně vydařenej den když nepočítám že když jsem si šel do hypernovy pro žvejky a potkal bývalého....
Potom jsme si šli ještě s kámošem sednout do kavárny a on si dal zmrzlinovej pohár a já citronovej čaj, zbývalo nám par minut tak jsme to rychle naházeli do sebe a vyrazily směrem k nádraží...venku bylo dnes celý den ne podzimní ale už opravdu zimní počasí ale ja to přečkal v triku a slabým svetru...doufám že bez úhony....
Dorazily jsme do nádražní haly a sedli jsme si....začal mě zvonit telefon a na displayi se objevilo že mi volá miláček, měl jsem radost, ovšem do doby když jsem se ho zeptal jestli teda ten další víkend přijede a odpověděl že ne, že můsí pracovat....
Já vím že ty za to nemůžeš, můžu si za to sám, tenhle zkurvenej život, pokaždé když se na něco těším tak to nevyjde...dělá mě to tam někdo naschvál, veškerou radost mě bere, vyprovodil jsem kamaráda na nástupiště do té zimy, do přímo melancolického počasí....
Zima, plískanice, sníh... hnusné počasí...
Šel jsem do svého vlaku a posadil se, koukám ven, koukám z okna jak padá sníh, jak voda co se rozpouští teče po oknech,ve vágonu je spousta lidí ale já je neslyším, nechci, koukám jen tak ven na bod který ani není, jak tělo bez duše, prstem si kteslím nesmysly na zamžené okno a venku už je skoro tma...
Přijíždím domů a padám do postele, chci odsud vypadnout....z tohodle světa, z tohodle života....
Snad se to do večera zlepší...
Šel jsem si lehnout a vypnul zvonění na mobilu aby mě nikdo nerušil ale nemůžu usnout, pořád se mi honí hlavou spoustu myšlenek a slov a přec by to šlo shrnout jedním....koukám na mobil a vidím zmeškané hovory od miláčka, co mi asi chtěl říct? Že mě miluje nebo něco jiného? Nevím, položil jsem mobil zpět na stůl a zase jsem si lehl do postele, chce se mi brečet, nejen že chce ale já brečím, brečím uvnitř a mám co dělat abych ten pláč skryl, abych nezačal brečet i navenek i když se mi slzy derou do očí....
Miláček volal, už vím co mi chtěl povědět, že v sobotu odpoledne přijede pokud mu to vyjde a bude tu se mnou přes noc, aspon jedna dobrá zpráva dnes :o) ...
Dopoledne jsem se vzbudil už v půl 9, měl jsem nějakou noční můru ostatně jako každou noc tak mě to ani moc nepřekvapilo ale po chvíli jsem zase usnul....
O půl 11 se za mnou stavil kamarád z Brna tak jsme chvilku seděli a kecali u nás a potom jsme se přesunuli do Žďáru do pizzerie...bylo mi fajn a myslel jsem si že to bude pěkně vydařenej den když nepočítám že když jsem si šel do hypernovy pro žvejky a potkal bývalého....
Potom jsme si šli ještě s kámošem sednout do kavárny a on si dal zmrzlinovej pohár a já citronovej čaj, zbývalo nám par minut tak jsme to rychle naházeli do sebe a vyrazily směrem k nádraží...venku bylo dnes celý den ne podzimní ale už opravdu zimní počasí ale ja to přečkal v triku a slabým svetru...doufám že bez úhony....
Dorazily jsme do nádražní haly a sedli jsme si....začal mě zvonit telefon a na displayi se objevilo že mi volá miláček, měl jsem radost, ovšem do doby když jsem se ho zeptal jestli teda ten další víkend přijede a odpověděl že ne, že můsí pracovat....
Já vím že ty za to nemůžeš, můžu si za to sám, tenhle zkurvenej život, pokaždé když se na něco těším tak to nevyjde...dělá mě to tam někdo naschvál, veškerou radost mě bere, vyprovodil jsem kamaráda na nástupiště do té zimy, do přímo melancolického počasí....
Zima, plískanice, sníh... hnusné počasí...
Šel jsem do svého vlaku a posadil se, koukám ven, koukám z okna jak padá sníh, jak voda co se rozpouští teče po oknech,ve vágonu je spousta lidí ale já je neslyším, nechci, koukám jen tak ven na bod který ani není, jak tělo bez duše, prstem si kteslím nesmysly na zamžené okno a venku už je skoro tma...
Přijíždím domů a padám do postele, chci odsud vypadnout....z tohodle světa, z tohodle života....
Snad se to do večera zlepší...
Šel jsem si lehnout a vypnul zvonění na mobilu aby mě nikdo nerušil ale nemůžu usnout, pořád se mi honí hlavou spoustu myšlenek a slov a přec by to šlo shrnout jedním....koukám na mobil a vidím zmeškané hovory od miláčka, co mi asi chtěl říct? Že mě miluje nebo něco jiného? Nevím, položil jsem mobil zpět na stůl a zase jsem si lehl do postele, chce se mi brečet, nejen že chce ale já brečím, brečím uvnitř a mám co dělat abych ten pláč skryl, abych nezačal brečet i navenek i když se mi slzy derou do očí....
Miláček volal, už vím co mi chtěl povědět, že v sobotu odpoledne přijede pokud mu to vyjde a bude tu se mnou přes noc, aspon jedna dobrá zpráva dnes :o) ...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
